Antiradary a význam legální definice

Právní rozbor otázky pasivních antiradarů

Odpovědi na otázku, zda je používání pasivních antiradarů[1] v současnosti legální, se dosti různí. Prodejci a uživatelé těchto přístrojů tvrdí, že jejich užití zákon o silničním provozu (č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nezakazuje. Na druhé straně oficiálním stanoviskem ministerstva dopravy je, že použití těchto přístrojů je protiprávní (viz www.novapravidla.cz) a za jeho použití může podle § 125 odst. 3 zmíněného zákona obecní úřad obce s rozšířenou působností uložit značnou pokutu, až 100 000 Kč. Tento výklad ministerstva vnitra však samozřejmě není právně závazný, obstál by tedy v případě sporu i před soudem?

Legální definice pojmu antiradar se nalézá v § 3 odst. 4 zákona o silničním provozu (361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Za antiradar ve smyslu zákona lze označit jedině „technické prostředky a zařízení, které znemožňují nebo ovlivňují funkci technických prostředků používaných policií nebo Vojenskou policií při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích“.

§ 3 odst. 4 přináší hned tři otázky, které je třeba zodpovědět, aby bylo možno určit, zda je konkrétní zařízení antiradarem ve smyslu zákona. Zaprvé, co znamená dohled na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, zadruhé, co je technickým prostředkem používaným policií při dohledu na bezpečnost provozu, jaká je jeho funkce a zatřetí, co lze považovat za znemožnění či ovlivnění funkce těchto prostředků.

Určitou představu o odpovědi na první otázku nám poskytne přímo § 124 odst. 8 zákona o silničním provozu:

 § 124 odst. 8 :

Policie vykonává dohled na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích tím, že

a) kontroluje dodržování povinností účastníků a pravidel provozu na pozemních komunikacích a podílí se na jeho řízení,
b) objasňuje dopravní nehody,
c) vede evidenci dopravních nehod,
d) projednává v blokovém řízení přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu,
e) provádí prevenci v oblasti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.

Autoři zákona se pravděpodobně snažili odkazovat zejména na § 124 odst. 8 písm. a) a e). Dohled na bezpečnost provozu tak spočívá především v kontrole dodržování pravidel provozu.

Druhá otázka je již o něco složitější. Je zřejmé, že zákonodárci měli v úmyslu zakázat přístroje ovlivňující funkci policejních radarů. Pokud ale vycházíme z textu zákona, je třeba si povšimnout skutečnosti, že pro policejní radary byla (pro mě zcela nepochopitelně) užita formulace „technické prostředky používané policií při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích“. Proč nebyla zvolena nějaká mnohem jasnější a jednodušší formulace, např. „technické prostředky používané policií pro měření rychlosti vozidel“?
Pokud totiž bereme celou věc do důsledku, policejní radary nejsou jediným prostředkem, který policie při dohledu na bezpečnost silničního provozu používá. Často se lze například setkat s policejní hlídkou, která kontroluje pomocí dalekohledu, zda jsou řidiči připoutaní bezpečnostními pásy a zda nepoužívají za jízdy mobilní telefon. Je dalekohled v tomto případě s přihlédnutím k § 124 odst. 8 písm. a) technickým prostředkem používaným policií při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 3 odst. 4?

§ 3 odst. 4 zní:
Nikdo [2] nesmí používat technické prostředky a zařízení, které znemožňují nebo ovlivňují funkci technických prostředků používaných policií nebo Vojenskou policií při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích (dále jen “antiradar”).

Pokud bychom připustili, že ano, zvažme následující příklad: chodec použije zrcátko, pomocí kterého namíří svazek světelných paprsků policistovi do dalekohledu. Tím zajisté minimálně ovlivňuje, ne – li přímo znemožňuje funkci dalekohledu, tedy prostředku používaného policií při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Na základě takovéto argumentace ad absurdum tedy chodec podle zákona o silničním provozu používá antiradar a zaslouží si až stotisícovou pokutu. Poněkud nesmyslné, nemyslíte?

Legální definice

Celá tato nesmyslnost je dle mého názoru způsobena snahou psát zákony pomocí složitých slovních konstrukcí namísto jednoduchého popisu daného stavu, což má mimo jiné za následek další odcizování práva obyčejným lidem a určitou přetechnizovanost právního systému. Nežádoucím jevem je v tomto kontextu bezesporu neúčelné nadužívání legálních definic, kdy se lze v některých případech v textu zákona setkat s definicemi popisujícími zcela zřejmé pojmy.
Pokud je navíc zákonná definice nejasná anebo špatně formulovaná, může to přinést celou řadu problémů, protože se otevírá možnost dojít pomocí interpretace takovéto nejasné definice k absurdním závěrům, viz zrcátko je antiradar a podobně. Tyto nesmyslné úvahy by přitom mohli být jednoduše vyloučeny racionálním soudním výkladem v případě, že by definice v zákoně obsažena nebyla.
Jak by tomu tedy mělo být v optimálním případě? Legální definice má především přesně vymezit význam daného slovního výrazu pro účely zákona, usnadňovat interpretaci práva, omezovat možné spory ohledně významu právního textu a tím celkově přispívat k právní jistotě. Zásadní důležitosti nabývá legální definice v případě, kdy je daný pojem v zákoně užíván v ne zcela shodném významu jako ve skutečnosti (například polovina měsíce = vždy 15 dní podle § 122 OZ).

Některé poutavé legální definice:

§ 2 odst. 1, z. č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu
Pro účely tohoto zákona pojem sport představuje všechny formy tělesné činnosti, které prostřednictvím organizované i neorganizované účasti si kladou za cíl harmonický rozvoj tělesné i psychické kondice, upevňování zdraví a dosahování sportovních výkonů v soutěžích všech úrovní.

§ 2 odst. 2, z. č. 49/1997 Sb., o civilním letectví
Letadlem se rozumí zařízení schopné vyvozovat síly nesoucí jej v atmosféře z reakcí vzduchu, které nejsou reakcemi vůči zemskému povrchu. Pro účely tohoto zákona se nepovažuje za letadlo model letadla, jehož maximální vzletová hmotnost nepřesahuje 20 kg.

§ 2 odst. 1 písm. d) nařízení č. 174/2005 Sb.
Vodním skútrem se rozumí plavidlo o délce menší než 4 m, používající jako hlavní zdroj pohonu spalovací motor s hydroreaktivním systémem pohonu a konstruované pro řízení osobou nebo osobami, jež sedí, stojí nebo klečí na trupu, nikoli uvnitř něj.

§ 2 písm. a), z. č. 276/2003 Sb., o Antarktidě
Antarktidou se rozumí oblast na jih od 60. rovnoběžky jižní šířky, včetně plovoucích ledovců.

Ale zpět k původní otázce antiradarů, pod pojmem dohled na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích si tedy lze představit kontrolu dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích. K tomuto používá police určitých technických prostředků, například radary měřící rychlost vozidel. Zásadní otázkou celého sporu tedy je, jaká je funkce policejních radarů a zda ji lze pomocí pasivních antiradarů ovlivnit.

Antiradary pro

Primární funkcí radarů je zajisté dbát na dodržování pravidel, tedy v tomto případě kontrolovat nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku. Tuto funkci pasivní antiradar již ze své podstaty ovlivnit nemůže, jedná se pouze o přijímač nebo detektor, nikoli vysílač. Rychlost auta s pasivním antiradarem lze změřit stejně kvalitně jako rychlost auta bez tohoto zařízení. Takováto interpretace tedy jasně nahrává zastáncům antiradarů.
Jediné, co pasivní antiradar svému uživateli poskytuje, jsou informace o možné a pravděpodobné kontrole rychlosti jeho vozidla. Zastánci antiradarů je proto často srovnávají s dopravním zpravodajstvím, které oznamuje aktuální umístění policejních hlídek v rádiu. Odhlédneme – li od některých zjevných rozdílů (především spolehlivosti, kvality a permanentnosti informací získávaných pomocí pasivního antiradaru), lze tento argument považovat za poměrně přesvědčivý.

Antiradary proti

Čím podkládá svůj právní názor Ministerstvo dopravy? To rozlišuje dvě funkce policejních radarů, technickou a kontrolní. Zatímco první z uvedených funkcí pasivní antiradar podle ministerstva ovlivnit nemůže, kontrolní funkci údajně ovlivnit resp. znemožnit může. Technickou funkcí se zřejmě rozumí schopnost radarů přesně stanovit rychlost vozidla, zde lze dát Ministerstvu dopravy za pravdu. Pod pojmem kontrolní funkce si ovšem, jak již název napovídá, představím to, že radar umožní policistovi kontrolovat rychlost vozidel a rychleji jedoucí řidiče pokutovat. Ve vztahu k pasivním antiradarům se tedy jedná dle mého názoru v podstatě o to samé jako v případě technické funkce (rozdíl by bylo možné hledat snad jedině v přenosu informací od radaru k policistovi). Řidiče lze kontrolovat a za překročení povolené rychlosti pokutovat bez ohledu na to, zda má ve vozidle pasivní antiradar, nebo nikoliv. Potom však nelze souhlasit se stanoviskem Ministerstva dopravy ve vztahu ke kontrolní funkci radarů.

Jak by mohla vypadat argumentace těch, kteří tvrdí, že užívání pasivních antiradarů je v rozporu se zákonem o silničním provozu? Pokud připustíme, že funkcí policejních radarů je i přispívat k prevenci v oblasti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích (tedy řekněme prevenční funkce), čemuž nasvědčuje § 124 odst. 8 písm. e), není zde řešení již natolik zřejmé. Je nesporné, že dodržování nejvyšší povolené rychlosti má vliv na prevenci v oblasti bezpečnosti povozu na pozemních komunikacích. Zároveň kontroly dodržování rychlosti přispívají bezpečnosti na silnicích především díky své represivní složce, tedy trestu pro řidiče překračující povolenou rychlost. Riziko trestu v podobě pokuty a trestných bodů pak řidiče nutí pravidla dodržovat. Je sice pravda, že řidič s pasivním antiradarem může být potrestán za překročení povolené rychlosti stejně jako řidič bez něj. Dá se však předpokládat, že řidič používající pasivní antiradar je tomuto riziku vystaven v menší míře než by bylo společensky efektivní. Jinými slovy, pokud v konkrétním případě díky antiradaru ví, že nebude za porušení zákona následovat sankce, nebude ho nic (kromě vlastní morálky samozřejmě) nutit daná právní pravidla respektovat. Tím může být snížena celková úroveň bezpečnosti na silnicích a omezena prevenční funkce radarů.
Argument s rozhlasovým vysíláním lze částečně zpochybnit tím, že se nejedná o analogický případ jako s antiradary, protože rádio poskytuje řidiči kvalitativně mnohem horší informace. Ne všechny hlídky jsou v něm ohlašovány, navíc informace nejsou podávány neustále, spíše nahodile, nejsou natolik konkrétní, nemluvě o určité lokální omezenosti vysílání. Řidič si tedy nemůže být stoprocentně jist, že nebude změřena jeho rychlost, riziko trestu tedy nadále vnímá a prevenční funkce radarů tím ohrožena není.

Závěr

Je třeba uvést, že v současné době neexistuje žádná relevantní judikatura, která by se k dané problematice vztahovala (nebo mi alespoň není známa). Předjímat soudní rozhodnutí lze jen omezeně, přesto považuji za přesvědčivější argumenty svědčící pro to, že pasivní antiradary zakázány nejsou. Výše popsaná argumentace postavená na prevenční funkci radarů je přeci jenom dosti sporná a o výkladu Ministerstva dopravy lze mít závažné pochybnosti.
Pokud již zákon něco zakazuje, nemělo by být pochyb o samotném zákazu a jeho rozsahu. V opačném případě má zákon negativní vliv na právní jistotu. Tak je tomu bohužel i v tomto případě. Je smutné, že zákon nedostatečně jasně specifikuje zákaz používání antiradarů, za který přitom člověku hrozí značná pokuta, až 100 tisíc korun.
Mnohem závažnější je však dle mého názoru fakt, že se poněkud zvláštní interpretace Ministerstva dopravy stala oficiálním stanoviskem celé policie. Ta pak podle něj v konkrétních případech postupuje a nutno dodat pravděpodobně nezákoně. Přestože má jednotlivec právo obrátit se v případě pochybností o zákonnosti postupu policie na soud, lze se domnívat, že ne všichni potenciálně poškození takto učiní a raději než podstupovat časově i finančně nákladné soudní řízení zvolí možnost zaplatit pokutu.

Více o legálnosti zde..

——————–

[1] Pasivní antiradar je zařízení schopné pouze detekovat, že bude v blízké době změřena rychlost vozidla, v kterém je používán. Do jiné kategorie spadají aktivní antiradary, rušičky, znemožňující rychlost vozidla radarem vůbec změřit. Tato zařízení jsou zcela jistě zakázána a tento článek se o nich nezmiňuje.[2] Do dne účinnosti novely silničního zákona č. 411/2005 Sb. (1. 7. 2006) platil zákaz obsažený v § 3 odst. 4 pouze pro účastníky silničního provozu. Rozšíření okruhu subjektů, kterým zákon zakazuje používat „technické prostředky a zařízení, které znemožňují nebo ovlivňují funkci technických prostředků používaných policií nebo Vojenskou policií při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích“, bylo jedinou změnou v právní úpravě antiradarů ode dne platnosti zákona o silničním provozu (č. 361/2000 Sb.). To mimo jiné znamená, že se pozapomnělo na radary městské policie (ta získala oprávnění k měření rychlosti vozidel taktéž výše zmiňovanou novelou), jejich radary tedy paradoxně rušeny být mohou.

zdroj: pravni.nazory.cz